Pro Pana Borise Jachnina

Přesně před týdnem zemřel někdo, koho mám moc rád. Učitel, úžasný vyprávěč a spisovatel, kamarád. Člověk jména a úsměvu šarmantního a chytrého kocoura, s jehož vědomostmi a zkušenostmi mohly soupeřit jen jeho skromnost a lidskost.

A já mám hlavu plnou vzpomínek. Jak jsem ho viděl poprvé v hodině kinematografických médií, a záhy jsem byl, jako všichni ostatní, hypnotizovaný jeho povídáním o filmech, režisérech, příbězích z natáčení, ovšem a hlavně i jeho kouzelnou osobností.

Nebo pak, když už jsem byl rok a půl ze školy pryč (a zdálo se mi, že to bylo po dalším životě), jsem přišel na Mikuláše do jeho hodiny, nepozvaný, oblečený jako čert, abych ho strašil, a on mě okamžitě odhalil, se svým vřelým a mládenecky potutelným úsměvem upozornil přítomné studenty, že onen čert přijel až ze Španělska...

Byl první člověk, co mě kdy upozornil, že když bolí hlava, nemám si dát pivo. Taková kravina, co zná každý, ale protože mě do té doby tolik nebolela hlava ani jsem tolik nepil, tak jsem to nevěděl. A neřekl mi to paternalisticky, ale kamarádsky.

Jednou mi zavolal, že potřebuje “pomoc.” Že prý má autorské čtení a chtěl by to “zpestřit” tím, že mezi jeho povídkami bych já zpíval něco ze svého CD (které jsem mu tenkrát dal jako čert). No, ještě dneska si myslím, že chtěl spíš pomáhat on mně, a umožnit zveřejnit své dílo a přitom mít nějaké obecenstvo. Byl to úžasný večer, jeho povídkami se nám všem zvedla nálada, jeho způsob čtení byl zábavný jako málokdo dokáže být. Ale on byl mistrem i v tom. A já měl tu čest tam sedět po jeho boku!

Uměl i malovat. Již dva roky mám na čestném místě ve svém domově obraz, který mi věnoval. A stejně, nejcennější, co mi kdy věnoval, byl sám sebe. Jeho čas. Jeho vzpomínky. Jeho myšlenky. Měl takový život, že by snad 100 celovečerních filmů nestačilo ho zakrýt, ani povrchně. A já se vždycky styděl ho žádat o to, jestli si to můžu nahrát, protože nemám dobrého pamatováka a jeho procházka na zemi se mi zdála i zdá příliš cenná, aby byla zapomenutá.

Pokaždé, když jsem mu volal v zimním období, mi říkal, že se musíme sejít, jak bude hezké počasí. A tak to bylo. Letos to nestihnu. Ani příští rok. Mám výčitky, a zároveň vím, že on by chtěl, abych byl veselý, abych se radoval i z jednoduchých věcí života. Abych se zbytečně nestresoval, abych zpomalil.

Nikdy mi nenabízel tykání. Proč by měl! Ale jak jsem ho znal, myslím, že to neudělal hlavně proto, aby mě neuvedl do rozpaků. Totiž, určitě věděl, jak mi je těžké tykat někomu, koho tak hluboce respektuji a obdivuji. A přesto, dneska, poprvé a naposledy, budu Ti tykat: Borisi, promiň, chyběls mi a budeš mi chybět! Ahoj za “chvíli” nahoře.